Oslabený tým mužů přes bojovný výkon podlehl Olomouci
Těžko nějak hodnotit sportovní výkon, když to dnes bylo hlavně o složení alespoň dvou pětek. Zranění, nemoci, jiné zájmy… to tu bylo vždy. K tomu se přidaly nařízená omezení, která samozřejmě respektujeme a dodržujeme. Při pohledu na soupisky týmů v jiných zápasech jsme byli možná jediní, kteří dnes měli problémy…
FBC TJ Sokol Frenštát p.R. – FBS Olomouc 3 : 12 (2:5,1:3,0:4)
- G+A: 6´ V.Šimík (P.Káňa), 13´ P.Káňa (V.Šimík), 23´ 13´ P.Káňa (V.Šimík),
S: J.Kutěj (31´ M.Rusev)
M.Karban – V.Syrovatka, D.Svoboda – O.Polách – M.Ondryáš
J.Skýpala – A.Hovorič, A.Polách – P.Káňa – V.Šimík
Dvě pětky jsme tedy nakonec složili, nicméně ideální to nebylo a ne vždy si to sedlo. Potvrdila se má teorie, že sice může hrát každý s každým ale zdaleka to není ideální a je lepší, když si hráči vzájemně sednou i jinak než herně.
A teď jedno kacířské sdělení. Klidně si kvůli tomu na mě vyhlašte kruciátu. Myslím si, že jsme sehráli dobrý zápas. Na jedné straně velmi kvalitní a ambiciózní tým, který se netají touhou po postupu do národní ligy. Myslím si, že kádr, přístup hráčů a zázemí klubu na to má a moc bych jim to přál. Na naší straně zbylo šest Áčkařů, čtyři borci ze soupisky juniorů a tři Béčkaři. Dokud jsme stíhali fyzicky, byl to z naší strany velmi perspektivní výkon a Adamova práce a nadšení pro věc rozhodně nese ovoce. Jakmile síly došly, zbyla jen bojovnost. A tu klukům nelze upřít. Mohli se na to za rozhodnutého stavu vykašlat, mohli inkasovat 12 gólů za poslední třetinu, mohli jsme inkasovat dvacítku a na rozdělení bodů by to nemělo vliv. Přesto do posledních vteřin jezdili proti nažhavenému soupeři po prdeli. A to mám rád.
A teď pro změnu jedna svatá pravda. Opět jsme se přesvědčili, že když chci sportovat, musím na to mít fyzickou kondici. Protože potom se cítím na hřišti komfortně. Pokud ji nemám… musím na jejím získání pracovat… ale samozřejmě musím chtít, když nechci, nikdo mě k tomu nedonutí.
A třetí filozofická vsuvka. Buďme rádi, že jsme si dnes mohli zasportovat. Prohrát zápas je pořád lepší než být nemocný nebo se o nemocné starat. A že toho opět kolem nás je. A už pomalu nevěřím tomu, že se ještě někdy bude moci „normálně“ a smysluplně sportovat…
Přestože jsme před zápasem změnili vše, úvod se nám nepovedl. Ale změny chtějí čas. Během čtyřiceti vteřin jsme 2x inkasovali a nevypadalo to dobře. Jenže potom jsme se rozehráli ke hvězdné desetiminutovce, ve které jsme soupeře do šancí moc nepouštěli a naopak, Vojta s Pítrsem se krásnými góly postarali o srovnání stavu. Je pravdou, že v té chvíli byla střídačka nesmírně pozitivně (v tom dobrém smysu) naladěná. Bohužel, přišlo 46 tragických vteřin a v nich tři strašně moc laciné branky v naší síti. To byla obrovská škoda, protože nálada šla rázem dolů. A na střídačce se rozpoutalo malé peklo. Ve druhé třetině jsme ještě po další krásné kombinaci druhého útoku a Pítrsově zakončení vykřesali naději. A rozhodně dnes se do šancí dostávala i další pětka, vždyť jen Ufy šel 3x sám na golmana, jenže bohužel bez efektu. Strašně moc jsem mu ten úspěch přál. A určitě nejen já. Kdyby byli totiž všichni tak poctiví a ochotní přiložit ruce k dílu a vytrhnout trn z paty…
Šance jsme neproměnili a soupeř si vedení pojistil. Impulz jsme se snažili dodat výměnou golmanů a Čompa po úvodním projektilu pod horní tyčku určitě několikrát výrazně tým podržel. Třetí třetina už totiž byla z naší strany jen bojem o čest. Nabuzený soupeř do toho šlapal naplno a my jeli na rezervu. Když se ještě zranil Syrda, nebylo ani na prostřídání. Hráči ale ukázali charakter a jak už jsem konstatoval, padli se ctí. Což je sice fajn ale body to nepřinese.
Nicméně za tu bojovnost jim vzdám čest tím, že byť tedy soupeře z Olomouce neporazili, přesto zahrnu Olomouc do své předsezónní sázky a do tohoto, přiznávám že mnou oblíbeného města, se po sezóně podívám na stupátku své koloběžky. Chápu, že hráčům je to asi jedno ale je jasné, že bez fyzické kondice to nedám a tak už jsem se začal připravovat…